Svoboda Ludvík
7/2010













 * 25. 11. 1895 Hroznatín† 20. 9. 1979 Praha
Československý generál a politik

Vztah k letectví jen nepřímý. Podléhaly mu  jednotky, jejichž příslušníky byli i letci. Jednak v Polsku 1939, jednak jako veliteli čs. jednotek v SSSR v letech 1944-45, jednak jako ministru národní obrany a posléze jako nejvyššímu veliteli čs. armády - prezidentu republiky.
1 .čs. samostatný stíhací let. pluk podléhal velitelství čs. armádního sboru po vojenské a kázeňské stránce, po taktické a operační podléhal sovětskému velení. Při vzniku 1. čs. smíšené let. divize jmenoval jejím velitelem pplk. Budína. Už jako ministr předla 26.4.1945 příslušníkům divize na letišti Poremba bojovou zástavu a příslušníkům 1. stíh. let. pluku Čs. válečný kříž 1939.

Za 1. světové války byl L. Svoboda v čs. legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od roku 1922 byl důstojníkem Čs. armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži). Za zářijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku.

Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs. jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou.

Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál).

Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za svobodu. Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v dalším z mocensky rozhodujících resortů.

Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl na krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v JZD v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. (V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1. vydání vyšlo pod názvem Z Buzuluku do Prahy roku 1960.)

V období "pražského jara" byl Svoboda 30. března 1968 zvolen presidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodně politické plány interventů a kolaboratů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv. Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády.

Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k presidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ.

Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat presidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl presidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.

  (upravená pasáž ze zpracovaných maturitních otázek- internet)