Radiolokátor
7/2010
Zaveden byl v průběhu 2. světové války (podle patentu R. A. Watsona-Watta z roku 1919).
Nejprve se objevily pozemní a lodní a po zmenšení i letecké radiolokátory.
Otáčející se anténa přehledového radiolokátoru vysílá signály a současně přijímá jejich odraz. Při nárazu na překážku se část vysílané elektromagnetické energie odrazí a na obrazovce se projeví jako světelný bod. Z doby mezi vysláním a příjmem signálu odraženého od objektu se stanoví jeho vzdálenost a výška. Radiolokátory využívající Dopplerův jev umožňují určit i rychlost objektu na základě posunu délek vln ze změny kmitočtu.
Dosud uvedené se týkalo radarů aktivních, které energii vysílají. Jejich nevýhodou ve vojenství je snadná zjistitelnost a zničitelnost. Proto se v armádách používají i radary pasivní, které nevyzařují, ale zpracovávají energii přijatou z prostoru.
Radary jsou stacionární nebo mobilní (letecké, námořní, pozemní)
Primární radar dává informace o poloze letadla v prostoru služby řízení letového provozu (informace oblastní přehledové, okrskové, přesné přistávací a pojezdové).
Sekundární radary dávají informaci o poloze, výšce letu a identifikaci letounu vybaveného odpovídačem na dotazovací impulsy pozemního radaru.
Palubní radary jsou používány též pro meteorologické účely a u vojenských letadel pro vedení boje; mají též systémy selekce pohyblivých cílů (identifikátor) i systém ochrany proti radiolokačnímu rušení a vyhledávání.
Zejména u mobilních radiolokátorů, kde záleží na rozměrech,
jsou používány pevné antény s elektronicky řízeným paprskem (okamžitá
charakteristika celé antény je dána vzájemnou interakcí mikrovln z dílčích
zářičů).
(http://leccos.com/index.php/clanky/radiolokator)