Čs. legionáři (a letectví)
(27.3.2010)


Rusko
Francie
Itálie
Letectví

 

 Československé legie






Československé legie je souborné označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Tento název vznikl až po válce. Za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku. Tito dobrovolníci v Rusku vytvořili legendární „Českou družinu“ (nejednalo se pouze o Čechy a Slováky, ti však měli velkou převahu). Jiní dobrovolníci vytvořili ve Francii „Rotu Nazdar“.

Podle místa působení je lze rozdělit na československé legie v Rusku, ve Francii,v Itálii a je k nim možné počítat i skupiny v dalších zemích.

Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.

Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (bratrů – oficiální označení příslušníka vojska).

Československé legie se podílely na vítězství vojenských operacích a zejména v Rusku byl po určitou dobu jejich vliv velký. Důležitější však byl fakt, že jejich existence podpořila českou a slovenskou politickou emigraci ve snaze o vytvoření samostatného Československa. Díky legiím bylo Československo po skončení války považováno za jednu z vítězných mocností.

V meziválečném Československu byl odkaz legií brán velmi vážně, vznikaly mnohé spolky a organizace, které je různým způsobem propagovaly. Legionáři byli ve společnosti až na výjimky vnímáni pozitivně. V československé armádě byli legionáři upřednostňováni před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska.

Boj legionářů s ruskými bolševiky se samozřejmě nezamlouval komunistům, a tak se po roce 1948 význam čs. legií zlehčoval a posléze se o nich oficiálně přestalo mluvit.
  

Česká družina
Rusko




Česká družina - Rusko (podrobnější informace o legiích v Rusku zde)

Základem československých legií v Rusku byla Česká družina, která vznikala v Kyjevě od 12. 8. 1914 zpočátku především z českých emigrantů s rakousko-uherským občanstvím, kteří chtěli bojovat na straně Ruska proti Rakousko-Uhersku. Křest ohněm prodělala Česká družina nedaleko Tarnova (nyní Polsko) 19. 11. 1914. Touto akcí byl zahájen dlouhý řetěz úspěšných zpravodajských a propagačních akcí jednotlivých jednotek České družiny v rámci III. ruské armády na haličské frontě.

K 1. 12. 1914 měla Česká družina 992 "starodružiníků" včetně 16 Slováků a ruského velitelského sboru. Nadále do České družiny vstupovali dobrovolníci - zajatci z rakousko-uherské armády.

V roce 1916 byla na základech České družiny vytvořena Československá brigáda, ovšem její jednotky stále sloužily rozptýleně především jako oddíly průzkumníků. K soustředění brigády došlo až před bitvou u Zborova, ve které se 2. 7. 1917 jejich 3 200 příslušníků vyznamenalo drtivým útokem na rakousko-uherské a německé pozice. V bitvě padlo 197 čs. legionářů, ale na druhé straně bylo zajato více než tři tisíce nepřátelských vojáků. Vzhledem k selhání ruských jednotek pak následoval těžký tarnopolský ústup.

Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. Počátkem r. 1919 byly legie reorganizovány a přejmenovány na Čs. vojko na Rusi.
Vzhledem k situaci v Rusku i vnitřní situaci v legiích následovala evakuace vojsk po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, odtud lodí do Ameriky dále do Evropy - návrat zpět do Československa. Některé jednotky se plavily jižní cestou (přes Hong-Kong a Singapur do Terstu). Poslední transport z Vladivostoku se uskutečnil 2. září 1920.

V Rusku padlo čtyři až pět tisíc českých legionářů
 

Rota "Nazdar"
Francie







Rota "Nazdar" - Francie

Sokolové pařížští a bohatá činnost spolková v období před světovou válkou dala základ pevné krajanské pospolitosti, která vydala svých plodů právě v dobách, kdy smělost a odvážná víra v lepší budoucnost utlačovaného národa dala našim dobrovolcům sílu representovati tak skvělými činy naši národní věc v zahraničí.
Manifestace pařížských Čechů 26/VII. 1914 u sochy města Strassbourgu a u rakouského vyslanectví byla prvním veřejným vystoupením české kolonie pařížské proti monarchii, byla o to cennější, že se konala dříve než-li podobné demonstrace Francouzů a měla též mocnou odezvu v pařížském tisku.
Již ve dnech mobilisace francouzské armády konal se v dílně pana Zahrádky nábor dobrovolců do tzv. „Légion des Volontaires Tchéques“ a vzápětí poté cvičení nastoupivších dobrovolců v zahradách Palais Royal.
Po překonání různých peripetií kvůli rakouskému občanství Čechů uskutečnil se 22/VIII. 1914 slavný hromadný odvod českých dobrovolníků do Cizinecké Legie v pařížské Invalidovně. Již následujícího dne konal se odjezd dobrovolců z Gare d´ Ivry v Paříži do Bayonnu v jižní Francii.
Od prvních okamžiků pobytu v Bayonne upoutali Čechové na sebe pozornost obecenstva i budoucích svých představených příkladným disciplinovaným vystupováním, prostoupeným vlasteneckým cítěním, které je vysoko odlišovalo od ostatních příslušníků jiných národností, současně do Cizinecké Legie vstoupivších. Tak již tehdy vydobyli si Čechové v očích důstojníků tu čest a právo vytvořiti vlastní útvar národní, místo aby byli roztroušeni náhodně v různých setninách.

Rota „NAZDAR“, první to ryze česká jednotka národní, vznikla jako 1. rota praporu C, II. pochodového pluku 1. pluku Cizinecké Legie dne 31. srpna 1914 v Bayonne. Rota čítala 250 mužů rozdělených ve 4 čety po 60ti mužích. Velel jí až do konce kapitán Marie Léon Joseph Sallé, narozen 1866, muž přísný, ale dobrosrdečný, uplatňoval vždy přísnou kázeň.

V době od 11.12.1914 do května 1915 byla rota Nazdar nasazena na remešské frontě, kde se účastnila obrany francouzských pozic. V květnu 1915 byla přemístěna k městu Arras, kde se dne 9. května odehrál střet s německými vojsky. Rota Nazdar v této bitvě obstála, ale počet bojeschopných mužů klesl na méně než polovinu. Celý prapor C cizinecké legie byl rozpuštěn a tím skončila i existence roty Nazdar. Její zbylí příslušníci byli přiděleni do jiných vojenských jednotek.

V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila domů. Bylo v ní asi 9 600 vojáků.

Ve Francii padlo 650 českých legionářů.
 
Československé legie v Itálii

Československé legie v Itálii

Byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917-18. Nejprve to byly v roce 1917 výzvědné oddíly. Na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československé divize. V v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků.
Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě a upozornili na sebe v bitvě u Doss Alto v září 1918.

Na italské frontě zemřelo 350 československých legionářů.
 

 

Čs. legie a letectví




Čs. legie a letectví
K  vytvoření samostatné české letecké eskadrily došlo nejprve ve Francii, a to díky Milanu Rastislavu Štefánikovi. Ten získal mezi dobrovolníky roty NAZDAR v cizinecké legii 11 zájemců o letecký výcvik. Z nich 7 vyhovělo jako pilot a jeden jako pozorovatel. Štefánikovi se ale nepodařilo prosadit soustředit je do jedné perutě pohromadě. Čeští letci bojovali ve francouzských službách až do konce války 11. listopadu 1918. Stíhací pilot Jan Hofman padl 18. března 1917 v leteckém souboji a Vilém Stanovský používající jméno René Renaud byl sestřelen 8. 11. 1918 – těsně před koncem války a už po vyhlášení samostatného Československa. Jan Štork byl sestřelen jako pilot slavné perutě - eskadrily „Les Cigognes „ – Čápi.Všechny naše piloty vyznamenali francouzským Válečným křížem, Čestnou legií a medailí Militarieu.
Jedním z letounů používaných ve Francii byl Nieuport 17. Na něm cvičilo i bojovalo několik našich pilotů (Štork, Charvát, Hofman, Pilát, Kahovec, Stanovský) Jan Hofman na něm i v březnu 1917 zahynul v boji. Ve Francii naši letci létali ještě na Nieuportech 12, 24, 24bis, 27.

Šest pilotů a tři pozorovatelé české národnosti dezertovali i s rakouskými letadly do Itálie. Tam se ale nepodařilo vyjednat založení samostatné čs. letecké jednotky pro niž bylo k dispozici devět dezertérů a jedenáct dobrovolníků z řad zajatců. Bylo jim pouze umožněno přeškolit se na italské letouny a do bojů na straně Italů českoslovenští letci nezasáhli.
Nicméně zařazeni zřejmě byli - "S letounem SVA 10 číslo 12812 přistáli na vysočanském letišti 11. ledna 1919 také dva příslušníci 56. perutě letecké služby Italské královské armády (56. Squadriglia Servizio Aeronautico Regio Esercito) - strážný Jindřich Brejla a rotmistr Mirko Dostál."
 
Pouze u Čechoslováků v ruské legii se podařilo naši leteckou jednotku skutečně ustavit. Sedm letadel jsme dostali od francouzské letecké mise a tři od Ruska za podmínky, že se jich nezmocní Němci. V únoru 1918 byl založen čs. aviatický divizion. Při bojích kolem magistrály naši legionáři postupně získávali a ztráceli různé letouny, mezi nimi bylo i několik Nieuportů 17 a 21. Stroje byly nasazeny do bojů i na nich probíhal výcvik. Jedním z nich byl i stroj č. 4214. Ten sloužil ve 33. leteckém oddílu a podnikl i "bombardovací" nálet na železniční stanici Michajlovskaja. Při ústupu legií směrem na Vladivostok museli legionáři Rusům pět letadel odevzdat v Serdobsku, čtyři v Pemze a poslední v Krasnojarsku. Když pak bez letadel dosáhli 11. 6. 1918 Vladivostoku, byli reorganizováni na jednotku automobilní. Když české legie dobyly Samaru, našly zde mnoho letadel a proto byl 14. 8. 1918 založen Samostatný aviatický oddíl 1. čs. střelecké husitské divize.
V prosinci 1918 bylo ze Spojených států do Vladivostoku dodáno 18 opotřebovaných strojů firmy L.W.F. Z pamětí příslušníka oddílu Františka Sýčka: "Letadla musili jsme ovšem dříve z beden si vyhledati, která jsou poměrně nejzachovalejší. Při tom nalezena letadla se strhanými křídly, promačkanými trupy a jinak poškozená. Dalo to mnoho práce z několika desítek (asi 150) beden vybrati a složiti dobrá letadla s dobrými motory." Nutno podotknout, že v bednách nebyly jen díly letecké, ale i části nákladních a osobních automobilů a další materiál. Československé legie užívaly po celý rok 1919 sestavené stroje k cvičným účelům. Čtyři letouny pak byly dopraveny roku 1920 do ČSR, ale již nikdy nebyly v provozu.

Když se Čechoslováci stáhli z fronty, byl letecký oddíl přiřazen přímo štábu čs. vojska a přemístěn do Omska pod názvem Letecký oddíl Čechovojsk. Výcvikem jeho příslušníků byl pověřen Robert Lev Melč, ale kvůli postupu bolševiků na východ během roku 1919, čs. letecký oddíl odjel do Vladivostoku  a 10. ledna 1920 odplulo jeho 168 příslušníků i se 4 letadly LWF „ TRACTOR „ směrem do Terstu v Itálii. Do Prahy přijeli 2. března 1920.

Legionáři měli postupně několik leteckých jednotek, v nichž používali stroje Farman 30, 30bis, Voisin LA, Tractor, Nieuport 10,17 a 21 a možná i další stroje. Nieuport 21 byla odlehčená verze sedmnáctky se slabším motorem. Vzhledově se mnoho nelišili. V sešitu LHS Československé Nieuporty jsou zmiňovány dvě prokazatelné dvacetjedničky. Jedná se o stroje č. 1359 a 1940. Stroj č.1940 sloužil čs. leteckému oddílu od 10. září 1918, kdy byl zabaven rudému dezertérovi. Stroj podnikl čtyři lety na zdejší frontě, pak byl evakuován před postupujícími bolševiky. Posléze sloužil k výcviku, jeho kariéra skončila až počátkem listopadu 1919 havárií. Stroj č. 1359 byl k "Samostatnému leteckému oddílu 1, čs. husitské střelecké divize" získán od ruského 1. leteckého parku v Čeljabinsku. Stroj byl zalétán 3. května 1919 a ještě v květnu byl přidělen na krasnojarskou frontu. Zde už při prvním letu havaroval a ač byl opravován, není jasné, zda ještě našim jednotkám sloužil. Tak, jako druhý stroj, byl při odplutí legií z Vladivostoku předán Rusům.

 


Letecké síly československých legií v Rusku 1918-1920

 - Československý letecký a automobilní oddíl
 - Samostatný letecký oddíl 1. česko-slovenské husitské střelecké divize
 - 33. sborový husitský česko-slovenský letecký oddíl
 - Letecký oddíl 2. česko-slovenské střelecké divize
 - Letecký oddíl Čs. vojska na Rusi

Někteří příslušníci:
Císař, František
Fiala, Vlastimil
Hánek, Ferdinand  -  Střevelná u Železného Brodu
Hartman, Antonín Robert  -   Plzeň
Knopp, Viktor
Malina
Melč, Robert Lev
Novák, Josef  -  Oskořínsko na Nymbursku
Skála, Jaroslav - Rokytno u Pardubic
Šelepa, František   

Mjr. Dvořák - kapitola o jeho působení u leteckého oddílu
 1.9.1919 je mjr. Dvořák přidělen (v některých dokumentech se uvádí, že dočasně) k leteckému oddílu, respektive asi do letecké školy, do kursu pozorovatelů (rozkaz štábu sboru č.109, rozkaz leteckého oddílu č.235/II ze dne 4.10.1919). To odpovídá situaci za I. sv. války, kdy na rozdíl od dnešní doby byli k letectvu přidělováni lidé fyzicky méně schopní (viz např. M. R. Štefánik). V té době byl letecký oddíl na cestě z Omska do Nikolska-Ussurijského (27.8.1919 projížděl oddíl Irkutskem), kam dorazil 15.9.1919 a kde delší dobu setrval. 5.1.1920 se mjr. Dvořák (římský katolík) oženil v římsko-katolickém kostele v Nikolsku-Ussurijském. Jeho budoucí ženou byla Věra Konstantinovna Pjankova (pravoslavná), narozená v květnu 1898 v Kyštýmu, Permská gubernie. Oddávajícím byl probošt Dr. Julius Bryllik. Pro oba novomanžele to byla první svatba. 17.1.1920 podává mjr. Dvořák žádost o sňatek, respektive spíše o schválení sňatku. Sňatek je 21.1.1920 schválen děžurným generálem (podpis nečitelný) a ještě jednou je povolen Náčelníkem prvního referátu Vojenské správy 2.2.1920 (jinde uvedeno ještě datum schválení 27.1.1920). 14.2.1920 žádá "major Leteckého oddílu Čechovojsk" Dvořák o vydávání podpory jeho ženě, jak píše, "nyní ve Vladivostoku". 15.4.1920 je tato podpora ve výši 120 rublů měsíčně přiznána od 14.2.1920. Na základě toho je vydán 15.4.1920 Československou republikou, Vojenským referátem vojenské správy na Sibiři, Etapním oddělení předtištěný Průkaz č.960 na jméno Dvořáková Věra Konstantinovna. Záznamy o vydaných penězích nebo naturáliích bohužel nejsou vyplněné. V té době, na přelomu let 1919 a 1920, kdy již nebyla šance, že by byl letecký oddíl využit, začaly se dohadovat možnosti evakuace. V tomto smyslu odjel mjr. Dvořák spolu s několika dalšími důstojníky 2.1.1920 na krátkou služební cestu do Vladivostoku. Vrátil se 4.1.1920 se zprávou, že 7.1.1920 má být letecký oddíl ve Vladivostoku. Z Nikolska-Ussurijského se odjíždělo v noci z 5. na 6.1.1920, 6.1.1920 byl oddíl ve Vladivostoku. 10.1.1920 oddíl odjel do vlasti. Mjr. Dvořák byl z těch, kteří zůstali a ještě zajišťovali odevzdávání přebytečného materiálu leteckého oddílu. Spolu s manželkou a dalšími zbylými členy letecké školy byl evakuován transportem č.21 lodí "Titan" (někdy uvedeno "Titan Opalava"), který odjel z Vladivostoku 15.4.1920 a přes Hong-Kong, Singapur, Aden a Suezský průplav dorazil do Terstu 4.6.1920. Dne 8.6.1920 dorazil mjr. Dvořák do vlasti. Tímto dnem mu končí i počítání legionářské služby. Po návratu sloužil dále v čs.armádě, jednotku se dosud nepodařilo zjistit. Možná zůstal mjr. Dvořák u letectva, ale na jednom z dokumentů týkajících se mjr. Dvořáka je razítko Velitelství čs. horského praporu č.10.