Západní odboj za II. světové války
6/2010







+ Pof. č. 3010 a 3011 bez let. motivů


Západní odboj za II. světové války

Počáteční kroky československé zahraniční akce byly po okupaci usnadněny skutečností, že západní velmoci, Francie, Velká Británie a USA, stejně jako SSSR a několik menších států, neuznaly právoplatnost zřízení Protektorátu Čechy a Morava ani samostatného slovenského státu a na jejich území nadále působily zastupitelské úřady Česko-Slovenské republiky. Tyto úřady organizovaly první protestní akce proti německé okupaci a formovaly se kolem nich skupinky československých emigrantů, politiků, vojáků i prostých občanů, kteří odešli do exilu, aby se zapojili do boje za obnovu společného státu Čechů a Slováků.

Vypuknutí druhé světové války, kterého se většina světové veřejnosti tolik obávala, uvítala československá emigrace v naději, že brzké vítězství západních velmocí přinese i obnovu Československa. Postavení exilové politické reprezentace, podporované dosud převážně jen českým a částečně slovenským krajanským hnutím zejména v Severní Americe, se zlepšilo. Začalo formování československých jednotek v zahraničí.

Polsko:
Hlavní proud uprchlíků z českých zemí směřoval v období mezi 15. březnem a 1. zářím 1939 do Polska, kde se však snahy o vybudování československé vojenské jednotky nesetkaly s pochopením polské vlády, snažící se dlouho o udržení dobrých vztahů s Německem. Proto odcházela většina československých vojáků a ostatních vlastenců, kteří chtěli bojovat proti nacismu, do Francie.
S narůstáním napětí mezi Polskem a Německem povolila i polská vláda přípravu zahraniční jednotky v Polsku. 3. září 1939 byl dekretem polského prezidenta zřízen Český a slovenský legion, jehož velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda. Jednotce se však nepodařilo v průběhu krátkého polského tažení zasáhnout výrazněji do bojových akcí a její větší část ustoupila spolu se svým velitelem 18. září na území obsazené Rudou armádou podle předchozí dohody SSSR s Německem.
Co se týká letců, tak vzhledem k rychlému vývoji válečných operací a pádu Polska zasáhli naši letci do bojů jen sporadicky a spíše z vlastní iniciativy než organizovaně. Části vojenské jednotky z Polska spolu s piloty, kteří bojovali v polském letectvu (a nepodařilo se jim odplout do Francie) se podařilo uniknout přes Rumunsko na Střední východ, odkud se většinou dostali k československým jednotkám ve Francii. Část z nich, která zůstala na Středním východě, vytvořila, posílena dalšími uprchlíky z protektorátu a transporty vojáků československého legionu, kteří byli později propuštěni z internace v SSSR, vojenskou jednotku na Středním východě.

Francie:
Zde zakotvila většina československých vojáků a ostatních vlastenců, kteří chtěli bojovat proti nacismu a odešli z vlasti přes Polsko. V počátcích byl jediným řešením vstup do cizinecké legie. Francouzská vláda však přislíbila, že v případě války s Německem bude umožněno vybudovat ve Francii samostatnou československou vojenskou jednotku. Její přípravou se již od konce srpna 1939 zabývala československá vojenská kancelář v čele s generálem Sergejem Ingrem. Politická exilová reprezentace vytvořila v říjnu 1939 v Paříži Československý národní výbor, který vyhlásil mobilizaci do našich vojenských jednotek. K jejich posílení byli zařazeni i Češi a Slováci žijící ve Francii, do jednotky se přihlásila dobrovolně i část interbrigadistů ze Španělska, internovaných do té doby ve francouzských táborech.

Přes veškeré mobilizační úsilí se nepodařilo dokončit organizaci 1. čs. pěší divize ve Francii před zahájením německé ofenzívy v květnu 1940. K nasazení na frontu byla proto vyčleněna divizní pěchota složená z 1. a 2. čs. pěšího pluku, která se pod velením generála Jaroslava Čiháka-Znamenáčka zúčastnila ústupových bojů francouzské armády v červnu 1940. Bylo to 11. června 1940, kdy vojáci 1. a 2. československého pěšího pluku, . zasáhli do bojů na Sommě .

Českoslovenští letci byli po přeškolení zařazováni přímo k francouzským leteckým útvarům. Bojovali proti Němcům již od května. V řadách francouzského letectva působilo přes 170 pilotů, navigátorů, střelců a mechaniků. Do boje zasáhlo 110 československých stíhačů, kteří během necelých dvou měsíců sestřelili 158 nepřátelských letadel. Mezi vůbec nejúspěšnější stíhače bitvy o Francii se zařadili Alois Vašátko (15 sestřelů) a František Peřina (14 sestřelů). Do bojů zasáhli i letci bombardovacího letectva.

V chaosu, jenž nastal po žádosti maršála Pétaina o příměří, se čs. vojáci začali soustřeďovat ve výcvikovém táboře v Agde, odkud byli za dramatických okolností postupně evakuováni do Velké Británie.

Velká Británie:

Po pádu Francie se středisko zahraničního odboje přeneslo do Velké Británie. Zlepšení podmínek pro činnost emigrace využil dr. Beneš k prosazení své koncepce zahraniční akce a k ustavení prozatímního státního zřízení ČSR. Tvořili jej prezident, vláda a Státní rada plnící úlohu parlamentu. Prezidentského úřadu se ujal znovu dr. Edvard Beneš, předsedou vlády se stal monsignore Jan Šrámek, ministrem zahraničí Jan Masaryk a ministrem národní obrany generál Sergej Ingr. Britská vláda uznala záhy československou vládu za prozatímní, ponechala však prozatím otevřenou otázku poválečných hranic obnovené ČSR. Toto uznání posílilo jak mezinárodní prestiž exilové vlády, tak i postavení Londýna, jak se říkalo centru československého zahraničního odboje, vůči odboji domácímu.

Ve Velké Británii se v létě 1940 znovu organizovaly československé vojenské jednotky. Vojáci pozemního vojska, evakuovaní z Francie, byli reorganizováni do 1. čs. smíšené brigády pod velením generála Bedřicha Neumanna-Miroslava a připravovali se k obraně Británie proti očekávané německé invazi. Část levicových a komunistických vojáků však odmítla poslušnost velení a musela být internována.

Velmi rychle se rozvinula organizace československých leteckých jednotek, kterým velel generál Karel Janoušek.
12. červenec 1940. Po kapitulaci Francie se ve Velké Británii shromáždila většina čs. letců (celkem 932, tj. více než 90 % původního stavu čs. letectva ve Francii). Napjatá atmosféra léta 1940, možnost útoku Německa na britské ostrovy a osamocenost Velké Británie ve válečném konfliktu vedla vládu W. Churchilla k souhlasu, aby se na půdě Velké Británie nově zorganizovalo čs. letectvo. Počítalo se s jeho brzkým bojovým nasazením. Po předchozích jednáních byla 12. 7. na letecké stanici v Duxfordu založena 310. čs. stíhací peruť, jejímž velitelem byl jmenován mjr. A. Hess. O několik týdnů později se zformovala v Cosfordu 311. čs. bombardovací peruť, která se pod velením pplk. K. Mareše (Tomana) přesunula 30. 7. na základnu Honington v hrabství Suffolk. V době, kdy již se vší vervou běžela bitva o Británii, pak vznikla 5. září pod velením mjr. J. Ambruše v Duxfordu další, 312. čs. stíhací peruť. Poprvé zasáhli do bojů s Němci letci 310. perutě již 26. srpna 1940 a 312. peruť zahájila bojovou činnost 2. října.
V obraně "nebe nad Británií" od 17. srpna do konce října 1940 sestřelili čs. stíhači 56 letadel, 14 zničili pravděpodobně a 6 poškodili. V bitvě o Británii ztratilo čs. letectvo celkem sedm pilotů.
Když koncem září 1940 pominulo bezprostřední nebezpečí německé invaze na britské ostrovy a bombardovací letectvo přešlo k útočným akcím na území nepřítele, zapojila se do bojů také 311. bombardovací peruť, která však odletěla k prvnímu náletu na Brusel již 9. září 1940.
Další českoslovenští letci bojovali i u britských a polských perutí. Jedním z vůbec nejúspěšnějších stíhačů bitvy o Británii byl četař Josef František (17 sestřelů). Ten bojoval po boku Poláků v 303. peruti.

Založením 313. čs. stíhací perutě (květen 1941) se rozšířil počet čs. leteckých jednotek ve Velké Británii na čtyři.( Její spitfiry nesly kódové označení RY). Zatímco letci z 310. a 312. stíhací a 311. bombardovací perutě již dokončovali první rok bojové činnosti, "třistatřináctka" se začala 10. května teprve formovat. V jejích řadách se sešli čs. piloti, kteří doposud sloužili jako jednotlivci v britských perutích a měli již nalétány desítky hodin. Velitelem se stal kpt. J. Jaške a po něm se vystřídali v této funkci mnozí, které je možné považovat za "esa" čs. letectva ve druhé světové válce (např. K. Mrázek, F. Fajtl). Dosavadní zkušenosti čs. stíhačů umožnily, aby již za měsíc, 10. června, zahájila 313. peruť na letounech Spitfire bojovou činnost.
V té době se přesunuly vzdušné boje britského letectva nad okupované území Evropy a nad Německo s cílem napadat letecké základny, přístavy a jiné vojensky důležité objekty. Počátkem července se peruť přesunula na základnu v Leckonfielde, kde dostala výkonnější typ letounu Spitfire a po dvou měsících následoval nový přesun na základnu do Portreathu. Od počátku podzimu 1941 se příslušníci "třistatřináctky" specializovali na ochranu zámořských lodních konvojů, které přivážely vojenský a pro válku nezbytný materiál zprvu Britům a od září 1941 také Sovětům na základě amerického zákona o půjčce a pronájmu Lend-Lease Act. V roce 1944 se letci z perutě podíleli na smíšené operaci v rámci spojenecké invaze na evropský kontinent.

Můžeme říci, že v průběhu let 1941-42 bojovali proti nepříteli především českoslovenští letci ve Velké Británii. Během těchto dvou let sestřelili nebo poškodili stíhači na 200 nepřátelských letadel. V květnu 1942 byly tři čs. stíhací perutě (310., 312, a 313.) spojeny do Čs. stíhacího křídla, jehož velitelem se stal štábní kapitán Alois Vašátko, který však krátce poté padl v leteckém boji nad kanálem La Manche. První významnější operací stíhacího křídla, jehož velení převzal štábní kapitán Karel Mrázek, bylo krytí výsadkové operace u Dieppe 19. srpna 1942. Toho dne stíhači křídla sestřelili nebo poškodili 17 nepřátelských letadel, aniž ztratili jediný vlastní stroj.
V listopadu 1943 bylo křídlo převedeno z rámce vzdušné obrany Británie k britskému taktickému letectvu, s nímž se zúčastnilo akcí spojených s přípravou invaze.
Od 6. června 1944 krylo Čs. stíhací křídlo vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, v září téhož roku vzdušnou výsadkovou operaci v Arnhemu. Českoslovenští stíhači se zúčastnili i obrany Británie před útoky létajících střel V-1. Za dobu svého působení v rámci britského letectva sestřelili či poškodili zhruba 340 nepřátelských letadel. Aktivně bojovala s nepřítelem také 311. čs. bombardovací peruť, která v období od září 1940 do listopadu 1942 podnikla celkem 148 náletů na pozemní cíle vojenského a hospodářského charakteru v Německu a okupovaných zemích. Od jara 1942 se peruť v rámci britského pobřežního letectva zúčastnila boje proti ponorkám na námořních komunikacích. Během více než 2000 hlídkových letů zaútočili českoslovenští letci na 35 nepřátelských ponorek a 4 hladinové lodě. Sami nebo ve spolupráci se spojeneckými letci a námořníky potopili 5 německých a 1 italskou ponorku a německou loď Alsterufer s nákladem strategických surovin. Při odrážení útoků německých stíhaček sestřelili 21 letadel.
Z Velké Británie odešlo také 20 čs. letců (dobrovolníků) přes střední východ do SSSR, kde se stali jádrem 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR.

Jako součást československého vojska ve Velké Británii vznikl v říjnu 1940 na Středním východě Čs. pěší prapor 11 - Východní pod velením podplukovníka Karla Klapálka. V květnu zasáhl aktivně do bojů proti vojskům francouzské kolaborantské vlády v Sýrii. Poté byl prapor v říjnu 1941 přesunut po moři do obležené severoafrické pevnosti Tobrúk, při jejíž obraně si vysloužil chválu britských velitelů. Po vyproštění Tobrúku byl prapor reorganizován do 200. čs. lehkého protiletadlového pluku, který byl ve druhé polovině roku 1942 nasazen k protivzdušné obraně Haify a Bejrútu a počátkem roku 1943 znovu v Tobrúku.
Na žádost československé vlády byl pluk v létě 1943 přesunut do Velké Británie, kde se stal součástí nově formované čs. samostatné obrněné brigády. Čs. samostatná obrněná brigáda vznikla ve Velké Británii 1. září 1943, jejím velitelem byl generál Alois Liška. Pro nedostatečně zajištěné doplňování stavu odmítlo britské velení nasadit brigádu do invaze v Normandii a teprve na podzim 1944 jí svěřilo blokování německé posádky v severofrancouzském přístavu Dunkerque. Čs. brigáda obléhala přístav a odrážela německé pokusy o výpad až do 8. května 1945, kdy německá posádka kapitulovala.
Z příslušníků československé jednotky ve Velké Británii se rekrutovali i dobrovolníci pro parašutistické výsadky, které byly připravovány pro plnění spojovacích, sabotážních a organizačních úkolů v protektorátě a částečně i na Slovensku. Tyto výsadky byly organizovány 2. oddělením londýnského ministerstva obrany v čele s plukovníkem Františkem Moravcem ve spolupráci s britským velitelstvím zvláštních operací (SOE).
Do Protektorátu byly vysílány od poloviny roku 1941. Měly za úkol zejména obnovení přerušeného rádiového spojení mezi domácím a zahraničním odbojem, obnovu přetrhaných odbojových a zpravodajských sítí, v některých případech i sabotáž. Zvláštním úkolem byla pověřena skupina Anthropoid, jejíž členové Čech Jan Kubiš a Slovák Jozef Gabčík provedli 27. května 1942 v Praze atentát na Heydricha.
Tento čin posílil prestiž Československa ve světě. Smrt zastupujícího říšského protektora 4. června byla na druhé straně záminkou k německým represáliím.

Mimo rámec československých jednotek bojovali Češi a Slováci i v jednotkách Svobodných Francouzů (zejména cizinecké legii) na severoafrickém bojišti. Češi a Slováci se zapojili i do odbojových organizací v Evropě, především ve Francii, a do partyzánských jednotek v Jugoslávii a v SSSR, kde vytvořili celé jednotky. V Itálii se do boje proti fašismu zapojila i část vojáků protektorátního vládního vojska a slovenské technické divize, kteří sem byli přesunuti Němci pro nespolehlivost v polovině roku 1944. Značná část českých a slovenských vojáků přešla na stranu italských partyzánů a na 800 bývalých vládních vojáků posílilo na podzim téhož roku čs. samostatnou obrněnou brigádu na západní frontě.

  Zpracováno podle: http://vladimirkubicek.wbs.cz/Maturitni_otazky___vypracovani/Domaci_a_zahranicnii_odboj_Cechu
_a_Slovaku_behem_II._svet._v.doc