+ Pof. č. 3010 a 3011 bez let. motivů
|
Západní odboj za II. světové války
Počáteční kroky československé zahraniční akce byly po okupaci
usnadněny skutečností, že západní velmoci, Francie, Velká Británie
a USA, stejně jako SSSR a několik menších států, neuznaly právoplatnost
zřízení Protektorátu Čechy a Morava ani samostatného slovenského státu
a na jejich území nadále působily zastupitelské úřady Česko-Slovenské
republiky. Tyto úřady organizovaly první protestní akce proti německé
okupaci a formovaly se kolem nich skupinky československých emigrantů,
politiků, vojáků i prostých občanů, kteří odešli do exilu, aby se
zapojili do boje za obnovu společného státu Čechů a Slováků.
Vypuknutí druhé světové války, kterého se většina světové veřejnosti
tolik obávala, uvítala československá emigrace v naději, že brzké vítězství
západních velmocí přinese i obnovu Československa. Postavení exilové
politické reprezentace, podporované dosud převážně jen českým a částečně
slovenským krajanským hnutím zejména v Severní Americe, se zlepšilo.
Začalo formování československých jednotek v zahraničí.
Polsko:
Hlavní proud uprchlíků z českých zemí směřoval v období mezi 15.
březnem a 1. zářím 1939 do Polska, kde se však snahy o vybudování
československé vojenské jednotky nesetkaly s pochopením polské vlády,
snažící se dlouho o udržení dobrých vztahů s Německem. Proto odcházela
většina československých vojáků a ostatních vlastenců, kteří chtěli
bojovat proti nacismu, do Francie.
S narůstáním napětí mezi Polskem a Německem povolila i polská vláda
přípravu zahraniční jednotky v Polsku. 3. září 1939 byl dekretem
polského prezidenta zřízen Český a slovenský legion, jehož
velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda. Jednotce se však nepodařilo
v průběhu krátkého polského tažení zasáhnout výrazněji do bojových
akcí a její větší část ustoupila spolu se svým velitelem 18. září
na území obsazené Rudou armádou podle předchozí dohody SSSR s Německem.
Co se týká letců, tak vzhledem k rychlému vývoji válečných
operací a pádu Polska zasáhli naši letci do bojů jen sporadicky a spíše
z vlastní iniciativy než organizovaně. Části vojenské
jednotky z Polska spolu s piloty, kteří bojovali v polském letectvu (a
nepodařilo se jim odplout do Francie) se podařilo uniknout přes
Rumunsko na Střední východ, odkud se většinou dostali k československým
jednotkám ve Francii. Část z nich, která zůstala na Středním
východě, vytvořila, posílena dalšími uprchlíky z protektorátu a
transporty vojáků československého legionu, kteří byli později
propuštěni z internace v SSSR, vojenskou jednotku na Středním východě.
Francie:
Zde zakotvila většina československých vojáků a ostatních vlastenců,
kteří chtěli bojovat proti nacismu a odešli z vlasti přes Polsko. V
počátcích byl jediným řešením vstup do cizinecké legie. Francouzská
vláda však přislíbila, že v případě války s Německem bude umožněno
vybudovat ve Francii samostatnou československou vojenskou jednotku. Její
přípravou se již od konce srpna 1939 zabývala československá vojenská
kancelář v čele s generálem Sergejem Ingrem. Politická exilová
reprezentace vytvořila v říjnu 1939 v Paříži Československý národní
výbor, který vyhlásil mobilizaci do našich vojenských jednotek. K
jejich posílení byli zařazeni i Češi a Slováci žijící ve Francii,
do jednotky se přihlásila dobrovolně i část interbrigadistů ze Španělska,
internovaných do té doby ve francouzských táborech.
Přes veškeré mobilizační úsilí se nepodařilo dokončit
organizaci 1. čs. pěší divize ve Francii před zahájením německé
ofenzívy v květnu 1940. K nasazení na frontu byla proto vyčleněna
divizní pěchota složená z 1. a 2. čs. pěšího pluku, která se pod
velením generála Jaroslava Čiháka-Znamenáčka zúčastnila ústupových
bojů francouzské armády v červnu 1940. Bylo to 11. června 1940, kdy
vojáci 1. a 2. československého pěšího pluku, . zasáhli do bojů na
Sommě .
Českoslovenští letci byli po přeškolení zařazováni přímo
k francouzským leteckým útvarům. Bojovali proti Němcům již od května.
V řadách francouzského letectva působilo přes 170 pilotů, navigátorů,
střelců a mechaniků. Do boje zasáhlo 110 československých stíhačů,
kteří během necelých dvou měsíců sestřelili 158 nepřátelských
letadel. Mezi vůbec nejúspěšnější stíhače bitvy o Francii se zařadili
Alois Vašátko (15 sestřelů) a František Peřina (14 sestřelů). Do
bojů zasáhli i letci bombardovacího letectva.
V chaosu, jenž nastal po žádosti maršála Pétaina o příměří,
se čs. vojáci začali soustřeďovat ve výcvikovém táboře v Agde,
odkud byli za dramatických okolností postupně evakuováni do Velké
Británie.
Velká Británie:
Po pádu Francie se středisko zahraničního odboje přeneslo do Velké
Británie. Zlepšení podmínek pro činnost emigrace využil dr. Beneš k
prosazení své koncepce zahraniční akce a k ustavení prozatímního státního
zřízení ČSR. Tvořili jej prezident, vláda a Státní rada plnící
úlohu parlamentu. Prezidentského úřadu se ujal znovu dr. Edvard Beneš,
předsedou vlády se stal monsignore Jan Šrámek, ministrem zahraničí
Jan Masaryk a ministrem národní obrany generál Sergej Ingr. Britská vláda
uznala záhy československou vládu za prozatímní, ponechala však
prozatím otevřenou otázku poválečných hranic obnovené ČSR. Toto
uznání posílilo jak mezinárodní prestiž exilové vlády, tak i
postavení Londýna, jak se říkalo centru československého zahraničního
odboje, vůči odboji domácímu.
Ve Velké Británii se v létě 1940 znovu organizovaly československé
vojenské jednotky. Vojáci pozemního vojska, evakuovaní z Francie, byli
reorganizováni do 1. čs. smíšené brigády pod velením generála Bedřicha
Neumanna-Miroslava a připravovali se k obraně Británie proti očekávané
německé invazi. Část levicových a komunistických vojáků však odmítla
poslušnost velení a musela být internována.
Velmi rychle se rozvinula organizace československých leteckých
jednotek, kterým velel generál Karel Janoušek.
12. červenec 1940. Po kapitulaci Francie se ve Velké Británii shromáždila
většina čs. letců (celkem 932, tj. více než 90 % původního stavu
čs. letectva ve Francii). Napjatá atmosféra léta 1940, možnost útoku
Německa na britské ostrovy a osamocenost Velké Británie ve válečném
konfliktu vedla vládu W. Churchilla k souhlasu, aby se na půdě Velké
Británie nově zorganizovalo čs. letectvo. Počítalo se s jeho brzkým
bojovým nasazením. Po předchozích jednáních byla 12. 7. na letecké
stanici v Duxfordu založena 310. čs. stíhací peruť, jejímž
velitelem byl jmenován mjr. A. Hess. O několik týdnů později se
zformovala v Cosfordu 311. čs. bombardovací peruť, která se pod velením
pplk. K. Mareše (Tomana) přesunula 30. 7. na základnu Honington v
hrabství Suffolk. V době, kdy již se vší vervou běžela bitva o Británii,
pak vznikla 5. září pod velením mjr. J. Ambruše v Duxfordu další,
312. čs. stíhací peruť. Poprvé zasáhli do bojů s Němci letci 310.
perutě již 26. srpna 1940 a 312. peruť zahájila bojovou činnost 2. října.
V obraně "nebe nad Británií" od 17. srpna do konce října
1940 sestřelili čs. stíhači 56 letadel, 14 zničili pravděpodobně a
6 poškodili. V bitvě o Británii ztratilo čs. letectvo celkem sedm
pilotů.
Když koncem září 1940 pominulo bezprostřední nebezpečí německé
invaze na britské ostrovy a bombardovací letectvo přešlo k útočným
akcím na území nepřítele, zapojila se do bojů také 311. bombardovací
peruť, která však odletěla k prvnímu náletu na Brusel již 9. září
1940.
Další českoslovenští letci bojovali i u britských a polských perutí.
Jedním z vůbec nejúspěšnějších stíhačů bitvy o Británii byl četař
Josef František (17 sestřelů). Ten bojoval po boku Poláků v 303. peruti.
Založením 313. čs. stíhací perutě (květen 1941) se rozšířil
počet čs. leteckých jednotek ve Velké Británii na čtyři.( Její
spitfiry nesly kódové označení RY). Zatímco letci z 310. a 312. stíhací
a 311. bombardovací perutě již dokončovali první rok bojové činnosti,
"třistatřináctka" se začala 10. května teprve formovat. V
jejích řadách se sešli čs. piloti, kteří doposud sloužili jako
jednotlivci v britských perutích a měli již nalétány desítky hodin.
Velitelem se stal kpt. J. Jaške a po něm se vystřídali v této funkci
mnozí, které je možné považovat za "esa" čs. letectva ve
druhé světové válce (např. K. Mrázek, F. Fajtl). Dosavadní zkušenosti
čs. stíhačů umožnily, aby již za měsíc, 10. června, zahájila
313. peruť na letounech Spitfire bojovou činnost.
V té době se přesunuly vzdušné boje britského letectva nad okupované
území Evropy a nad Německo s cílem napadat letecké základny, přístavy
a jiné vojensky důležité objekty. Počátkem července se peruť přesunula
na základnu v Leckonfielde, kde dostala výkonnější typ letounu
Spitfire a po dvou měsících následoval nový přesun na základnu do
Portreathu. Od počátku podzimu 1941 se příslušníci "třistatřináctky"
specializovali na ochranu zámořských lodních konvojů, které přivážely
vojenský a pro válku nezbytný materiál zprvu Britům a od září 1941
také Sovětům na základě amerického zákona o půjčce a pronájmu
Lend-Lease Act. V roce 1944 se letci z perutě podíleli na smíšené
operaci v rámci spojenecké invaze na evropský kontinent.
Můžeme říci, že v průběhu let 1941-42 bojovali proti nepříteli
především českoslovenští letci ve Velké Británii. Během těchto
dvou let sestřelili nebo poškodili stíhači na 200 nepřátelských
letadel. V květnu 1942 byly tři čs. stíhací perutě (310., 312, a
313.) spojeny do Čs. stíhacího křídla, jehož velitelem se stal štábní
kapitán Alois Vašátko, který však krátce poté padl v leteckém boji
nad kanálem La Manche. První významnější operací stíhacího křídla,
jehož velení převzal štábní kapitán Karel Mrázek, bylo krytí výsadkové
operace u Dieppe 19. srpna 1942. Toho dne stíhači křídla sestřelili
nebo poškodili 17 nepřátelských letadel, aniž ztratili jediný vlastní
stroj.
V listopadu 1943 bylo křídlo převedeno z rámce vzdušné obrany Británie
k britskému taktickému letectvu, s nímž se zúčastnilo akcí spojených
s přípravou invaze.
Od 6. června 1944 krylo Čs. stíhací křídlo vylodění spojeneckých
vojsk v Normandii, v září téhož roku vzdušnou výsadkovou operaci v
Arnhemu. Českoslovenští stíhači se zúčastnili i obrany Británie před
útoky létajících střel V-1. Za dobu svého působení v rámci britského
letectva sestřelili či poškodili zhruba 340 nepřátelských letadel.
Aktivně bojovala s nepřítelem také 311. čs. bombardovací peruť,
která v období od září 1940 do listopadu 1942 podnikla celkem 148 náletů
na pozemní cíle vojenského a hospodářského charakteru v Německu a
okupovaných zemích. Od jara 1942 se peruť v rámci britského pobřežního
letectva zúčastnila boje proti ponorkám na námořních komunikacích.
Během více než 2000 hlídkových letů zaútočili českoslovenští
letci na 35 nepřátelských ponorek a 4 hladinové lodě. Sami nebo ve
spolupráci se spojeneckými letci a námořníky potopili 5 německých a
1 italskou ponorku a německou loď Alsterufer s nákladem strategických
surovin. Při odrážení útoků německých stíhaček sestřelili 21
letadel.
Z Velké Británie odešlo také 20 čs. letců (dobrovolníků) přes střední
východ do SSSR, kde se stali jádrem 1. čs. stíhacího leteckého pluku
v SSSR.
Jako součást československého vojska ve Velké Británii vznikl v
říjnu 1940 na Středním východě Čs. pěší prapor 11 - Východní
pod velením podplukovníka Karla Klapálka. V květnu zasáhl aktivně do
bojů proti vojskům francouzské kolaborantské vlády v Sýrii. Poté
byl prapor v říjnu 1941 přesunut po moři do obležené severoafrické
pevnosti Tobrúk, při jejíž obraně si vysloužil chválu britských
velitelů. Po vyproštění Tobrúku byl prapor reorganizován do 200. čs.
lehkého protiletadlového pluku, který byl ve druhé polovině roku 1942
nasazen k protivzdušné obraně Haify a Bejrútu a počátkem roku 1943
znovu v Tobrúku.
Na žádost československé vlády byl pluk v létě 1943 přesunut do
Velké Británie, kde se stal součástí nově formované čs. samostatné
obrněné brigády. Čs. samostatná obrněná brigáda vznikla ve Velké
Británii 1. září 1943, jejím velitelem byl generál Alois Liška. Pro
nedostatečně zajištěné doplňování stavu odmítlo britské velení
nasadit brigádu do invaze v Normandii a teprve na podzim 1944 jí svěřilo
blokování německé posádky v severofrancouzském přístavu Dunkerque.
Čs. brigáda obléhala přístav a odrážela německé pokusy o výpad až
do 8. května 1945, kdy německá posádka kapitulovala.
Z příslušníků československé jednotky ve Velké Británii se
rekrutovali i dobrovolníci pro parašutistické výsadky, které byly připravovány
pro plnění spojovacích, sabotážních a organizačních úkolů v
protektorátě a částečně i na Slovensku. Tyto výsadky byly organizovány
2. oddělením londýnského ministerstva obrany v čele s plukovníkem
Františkem Moravcem ve spolupráci s britským velitelstvím zvláštních
operací (SOE).
Do Protektorátu byly vysílány od poloviny roku 1941. Měly za úkol
zejména obnovení přerušeného rádiového spojení mezi domácím a
zahraničním odbojem, obnovu přetrhaných odbojových a zpravodajských
sítí, v některých případech i sabotáž. Zvláštním úkolem byla
pověřena skupina Anthropoid, jejíž členové Čech Jan Kubiš a Slovák
Jozef Gabčík provedli 27. května 1942 v Praze atentát na Heydricha. Tento
čin posílil prestiž Československa ve světě. Smrt zastupujícího říšského
protektora 4. června byla na druhé straně záminkou k německým represáliím.
Mimo rámec československých jednotek bojovali Češi a Slováci i v
jednotkách Svobodných Francouzů (zejména cizinecké legii) na
severoafrickém bojišti. Češi a Slováci se zapojili i do odbojových
organizací v Evropě, především ve Francii, a do partyzánských
jednotek v Jugoslávii a v SSSR, kde vytvořili celé jednotky. V Itálii
se do boje proti fašismu zapojila i část vojáků protektorátního vládního
vojska a slovenské technické divize, kteří sem byli přesunuti Němci
pro nespolehlivost v polovině roku 1944. Značná část českých a
slovenských vojáků přešla na stranu italských partyzánů a na 800 bývalých
vládních vojáků posílilo na podzim téhož roku čs. samostatnou obrněnou
brigádu na západní frontě.
|