Vzducholoď
10/2010

Vzducholoď je letecký prostředek lehčí vzduchu. Oproti balonu (s nímž má stejný princip) je vzducholoď řiditelná.

Podřízenosti balónů směru a síle větru si byly teoretici vzduchoplavby vědomi už od počátku. Proto také myšlenka řiditelné vzducholodi pochází už z roku 1783 (kdy vzlétl první balón bratří Montgolfiérů), a jejím autorem je Jean-Baptiste-Marie Meusier.  Od myšlenky k realizaci je ještě daleko, protože pro řiditelnou vzducholoď je zapotřebí použitelného motoru. A ten v té době nebyl.

První skutečně fungující vzducholoď sestrojil až v roce 1852 Henri Giffard. Vybavil ji lehkým parním strojem vlastní konstrukce, ale jeho výkon stačil jen na to, že byla řiditelná jen za úplného bezvětří.

V r. 1872 sestrojil německý inženýr P.Hänlein první polotuhou řiditelnou vzducholoď poháněnou plynovým motorem, ale nebylo to ještě ono.

Alternativou byl elektromotor. Ten je lehký a výkonný. Problémem je ovšem dostatečně vytrvalý zdroj. V r. 1884 vzlétla takto poháněná vzducholoď La France. Ta už byla schopna letět  i proti slabému větru.

Řešení dostatečně lehkého a výkonného motoru bylo jinde. Už v r. 1859 Francouz Jean Lenoir vynalezl a zkonstruoval prakticky použitelný spalovací motor. V r. 1876 Němec Nikolaus August Otto vynalezl čtyřtaktní spalovací motor.

V roce 1897 vzlétla první vzducholoď, spalovacím motorem poháněná a v tomtéž roce se vznesla i  celokovová ztužená vzducholoď Davida Schwarze. 

Praktické nasazení ztužených vzducholodí (a nezdolná vůle v jejich počátcích) je spojena především s hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem. 

Za první světové války vzducholodě používaly Francie, Itálie, Německo, Rusko, USA a Velká Británie. Osvědčily se zejména pro dálkový průzkum, protože svou vytrvalostí dalece překonávaly tehdejší letadla. Byly ovšem používány i k bombardování.

Po válce vývoj vzducholodí pokračoval. 2. července 1919 odstartovala britská vzducholoď R 34 k prvnímu úspěšnému přeletu Atlantiku ve směru Evropa-Amerika. Nadšení pro stavbu dalších vzducholodí, které ale poněkud ochablo po sérii katastrof v Británii a USA. Až do úplného nahrazení nosného výbušného vodíku za inertní helium se nepodařilo nebezpečí výbuchu odstranit. Z bezpečnostních důvodů měly proto vzducholodě motory v gondolách mimo hlavní těleso a na palubách se nesmělo kouřit.

Ve využití vzducholodí opět postoupilo nejdál Německo. To postavilo několik velkých dopravních vzducholodí. Nejúspěšnější z nich byly Graf Zeppelin a Hindenburg. 

Vzducholodě byly využívány i pro vědecký výzkum. Připomeňme alespoň výpravy Umberta Nobileho ve vzducholodích Norge (20. května 1926 dosáhl severního pólu) a Italia (ztroskotala 25. května 1928 při návratu ze severního pólu; na palubě byl i český fyzik František Běhounek).

Za konec éry velkých dopravních vzducholodí je považována katastrofa vzducholodi Hindenburg 6. května 1937. 

Během 2. světové války byly ještě vzducholodi používány k protiponorkovému hlídkování, ale jejich význam postupně upadal. Americká armáda měla jako poslední ve výzbroji vzducholodě až do konce 50. let 20. století.  

28. června 1961 byla zrušena americká námořní vzduchoplavba  a o rok později byly všechny vzducholodě vyřazeny ze služby. 

Ambiciózní pokus o vzkříšení velkých vzducholodí v Německu na přelomu 20. a 21. století skončil finančním nezdarem. 

Typy vzducholodí

* Neztužená vzducholoď - vzducholoď bez pevné kostry
* Poloztužená vzducholoď - s pevným kýlem 
* Ztužená vzducholoď - s pevnou kostrou celého tělesa