Vickers Viscount
9/2010

Vývoj rozhodně nebyl jednoduchý (konstruktéry řídili Rex Pierson a George Edwards). Měnily se technické požadavky, koncepce stroje i uvažované pohonné jednotky.
První byl projekt Vickers Type 453 (též Vickers VC-2) z roku 1945, již od počátku navrhovaný pro pohon čtyřmi turbovrtulovými motory vyvíjenými firmou Rolls-Royce, budoucím typem Dart o výkonu 1130 hp (843 kW). Vývoj pokračoval přes projekt Type 609 (VC-2 Viceroy) s motory Armstrong Siddeley Mamba, až k realizovanému projektu Type 630. 
S výběrem motorů byl vůbec problém, protože hlavní zákazník, tedy BEA (British European Airways) upřednostňovala použití čtyř motorů Rolls-Royce Merlin. Nakonec Vickers zpracoval srovnávací studii pro několik alternativních pohonných jednotek, včetně pohonu dvojicí pístových motorů Bristol Centaurus; výsledkem by ale podle studie byl stroj nanejvýš srovnatelný s typem Ambassador. Protože došlo k osamostatnění Indie a tím zanikl i titul vícekrále (Viceroy), bylo původně uvažované jméno Viceroy změněno na Viscount.
Mezitím BEA, která měla stroje Viscount provozovat prosazovala záměr uvažovanou zakázku na 20 Viscountů převést na nákup 20 strojů Ambassador.
Tato nejistota a další požadované změny zpomalily práce na stavbě prototypů.

První prototyp (Vickers Type 630, imatrikulovaný G-AHRF) poprvé vzlétl ke krátkému, jen desetiminutovému „skoku“ do vzduchu 16. července 1948. Byl poháněn motory Rolls-Royce Dart 502 o výkonu 1380 hp (1029 kW). Prototyp později nesl vojenské sériové číslo VX211. Díky úspěšnému zalétání byla 24. února 1949 zadána stavba přepracovaného stroje Vickers Type 700, který již měl představovat vzor pro sériové letouny (G-AMAV, Enterprise), který poprvé vlétl 28 srpna 1950.

Teprve úspěšné zalétání prototypu G-AHRF  přesvědčilo BEA že nový stroj s bude dobrou náhradou za dosavadní stroje. Dne 3. srpna 1950 byla konečně podepsána zakázka na stavbu prvních 20 strojů pro BEA, později byla rozšířena na 27 (nakonec bylo dodáno 23 strojů Type 701 a 3 stroje Type 701C). Dostaly jména v tzv. „objevitelské třídě“ (Discovery), podle slavných mořeplavců, polárníků, cestovatelů, objevitelů a pod. Sériové stroje Type 701 pro BEA (jednotlivé verze, lišící se vybavením, motory aj. podle požadavků zákazníků, dostávaly přidělena samostatná čísla) měly pohánět motory Dart 505 o výkonu 1400 hp (1044 kW) na hřídeli, s přídavným tahem 360 lbf (1,601 kN) z výstupní trysky. 
První sériový stroj (Type 701, G-ALWE, Discovery) byl zalétán 20. srpna 1952, 3 ledna 1953 byl předán BEA a 17. dubna 1953 typ získal certifikaci umožňující pravidelný provoz; již následující den stroj G-AMNY zahájil pravidelný civilní letecký provoz s turbovrtulovým letounem, vzlétl na lince Londýn-Řím-Athény-Nikósie.

Po objednávce od BEA následovaly další letecké společnosti.
První z objednávek byly podepsány v listopadu 1951 — irský Aer Lingus objednal čtyři stroje Vickers Type 707, Air France dvanáct kusů (Vickers Type 708), Trans-Australia Airlines (720 — tyto dostaly na první pohled nápadné ploché přídavné nádrže pod křídlo), Trans-Canada Airlines (724) a další. 

Vznikala celá řada variant, lišící se jak vybavením podle přání zákazníka, tak i verzí motorů Dart. 

Řada strojů 800 a 810 měla trup delší o 1168 mm, ale díky změnám vnitřní konstrukce (zejména posunutí zadní přetlakové přepážky dále vzad) bylo možné prodloužit kabinu cestujících oproti řadě 700 o 2819 mm. Mimo toho byla ale pro zvětšenou hmotnost   výrazně zesílena konstrukce draku i podvozku. 

Završením vývoje stroje Viscount  byla řada 810 poháněných dále zdokonalenými motory Dart 525 či 530 o ekvivalentním výkonu 1990 hp (1484 kW), kdy vyšší výkon pohonných jednotek umožnil strojům zcela bezproblémový provoz i z výše položených letišť a za vysokých teplot v subtropickém a tropickém klimatickém pásmu.

Jednou z hlavních příčin úspěchu Viscountů byla i volba motorů Dart - výkonných a přitom úsporných a spolehlivých turbovrtulových pohonných jednotek. Úspěchem byl průnik na americký trh, který byl vždy velmi patriotický. Celkem bylo vyrobeno 454 strojů Vickers Viscount.

V roce 1953, při zahájení provozu Viscountu na pravidelných linkách, měl motor 550 hodin provozu do revize. V roce 1955 to již bylo 1000 hodin, o další tři roky později se dostaly na 2000 hodin a v roce 1964 vyráběné motory dosahovaly dokonce 4600 hodin, což byla hodnota u pístových motorů nedosažitelná.