Supermarine "Spitfire":
8/2010

Britský stíhací, jednomístný, dolnoplošník, vybavený jednímk řadovým motorem Merlin. Jeden z nejslavnějších letounů druhé sv. války. 

Spitfire byl jednomotorový jednomístný stíhací letoun, Jednalo se o celokovový letoun  , pouze kormidla krylo plátno. Podvozek byl záďový zatahovací (u prvních verzí ostruhové kolečko zatažitelné nebylo).

V roce 1935 objednalo britské ministerstvo letectví u firmy Supermarine specifikací F.37/34 první celokovový stíhací letoun pro RAF. Konstruktér Reginald J. Mitchell využil zkušeností ze stavby rychlostních speciálů a po několika pokusných typech vytvořil prototyp letounu Supermarine Type 300. Dokončen byl 18. února 1936. Jako datum prvního vzletu je většinou udáván 5. březen 1936.
Vzhledem k rozsahu různých modifikací zmiňuji v dalším jen varianty létající u čs. perutí.

První sériový Spitfire Mk.I (Mark 1 - tedy Typ 1) byl zalétán 15.května 1938. Prvních 77 strojů Mk.I bylo vybaveno dvoulistou nestavitelnou vrtulí. Následující letouny už byly vybaveny třílistými vrtulemi. Později se objevila silnější pohonná jednotka Merlin III o zvýšeném výkonu 768 kW. Původní křídlo s osmi kulomety bylo označeno jako verze A (letoun pak Mk.IA), verze s dvěma kulomety a jedním 20mm kanónem v každém křídle byla označována jako B (té vzniklo pouze 30 kusů). V roce 1939 byly 2 stroje Mk.I upraveny na průzkumné provedení. Letouny byly nastříkány velmi světle růžovou a vyleštěny. Letouny byly na zemi velmi nápadné, avšak vzhledem k tomu, že mise měly probíhat za úsvitu nebo při západu slunce, plnilo skvěle svůj účel. První provedení je nyní označené jako PR Mk.I Typ A a následovaly vylepšené verze B až G. 
Supermarine Spitfire vstoupil do služeb RAF 4.srpna 1938, kdy na základnu v Duxfordu přibyl letoun sériového čísla K9789. 19. peruť tak zahájila výměnu dvouplošníků Gauntlet za Spitfiry Mk.I. Do začátku války bylo dodáno 306 Spitfirů Mk.I, z nichž 36 muselo být odepsáno po nehodách během výcviku. Celkem bylo vyrobeno 1616 těchto letounů, z toho 1566 v mateřské továrně a 50 u firmy Westland. 
Výzbroj: sestávala z osmi kulometů Colt-Browning ráže 7,7 mm a ze zásoby 300 nábojů na zbraň. Kulomety byly umístěny po čtyřech ve vnějších částech křídla a byly nastříleny na vzdálenost 200 - 250 m (tam se střetávaly dráhy střel). 

Supermarine Spitfire Mk. II: Spitfire Mk.IIA se od verze IA lišil především instalací dvanáctiválce Rolls-Royce Merlin XII. Na první pohled se Spitfire Mk.II od jedničky lišil jinou vrtulí. Spitfire Mk.II vydržel v bojové službě déle než Mk.I - až do začátku roku 1942. Byla také vytvořena varianta s prodlouženým doletem Mk.IIA LR (jaro 1941) Spitfiry Mk.IIA LR sloužily k dálkovým doprovodům britských bombardérů např. do prostoru francouzského Brestu či Nizozemí. V roce 1942 vznikla verze Spitfire Mk.IIC, která byla určena pro leteckou záchrannou službu. 

Supermarine Spitfire Mk.V: konstruktéři firmy Vickers instalovali v říjnu 1940 zcela nový Merlin 45 o výkonu 1470 HP (1096 kW) do původního draku Mk.I sériového čísla N3053 - vznikl Spitfire Mk. V. Stejně jako u předešlých verzí, i V měla úpravu vybavenou kanónovou výzbrojí - vznikla tak verze Mk.VB. V říjnu 1941 se objevila další varianta - Mk.VC s upraveným křídlem a zesílenou ocasní konstrukcí. U Mk.V se začaly letouny rozlišovat podle schopnosti efektivně operovat v určitých výškách. Letouny začaly být označovány jako F.Mk.V, kde písmeno F znamená fighter (stíhač). Šlo o stroje, které dosahovaly nejvyšších výkonů ve výškách okolo 10 000 stop (cca 3 000 metrů). Stroje s upravenými motory 45M, 50M nebo 55M dosahující naopak nejvyššího výkonu ve výškách do 3 000 stop (cca 900 metrů) dostaly označení LF.Mk.V (low altitude fighter - stíhač pro malé výšky). První Spitfiry Mk.V se u perutí RAF objevily v únoru 1941. Na konci roku byla těmito letouny vybavena takřka každá denní stíhací peruť RAF. V dubnu 1942 přiletěly také na ostrov Malta (odstartovaly z letadlové lodi). Dva měsíce na to, v červnu 1942, se Spitfiry objevily v severní Africe. V lednu 1943 začaly Mk.V operovat v Darwinu v severní Austrálii. U některých perutí se Mk.V udržely ve službě i v průběhu roku 1944. Postupně pak přecházely do výcvikových a výzkumných středisek, aby byly nakonec v září 1945 prohlášeny za zastaralé a v březnu 1948 vyřazeny ze služby nadobro.

Supermarine Spitfire Mk. VI: Mk.VI byl koncepčně odvozen z Mk.V. Pohonnou jednotkou byl výškový Merlin 47/49 o výkonu 1054 kW. Byl vybaven přetlakovou kabinou a rozpětí vzrostlo na 12,24 metru. Větší plocha křídel měla napomoci vyššímu dostupu letounu. Vzniklo jich pouze 100 kusů. 

Supermarine Spitfire Mk. VII: První verzí poháněnou Merlinem 61 měla být výšková stíhačka Spitfire Mk.VII vybavená přetlakovou kabinou a vylepšeným drakem.

Supermarine Spitfire Mk. IX: V říjnu 1941 probíhaly zkoušky prototypu motoru Rolls-Royce Merlin 61 ve Spitfiru Mk.III a vznikl nový Spitfire verze Mk.IX. Jako první přebírá v červnu 1942 Spitfiry Mk.IX 64. peruť, operující ze základny Hornchurch. Celkem dodaly závody 280 Spitfirů Mk.IX konvertovaných z Mk.VB a C. Ještě během roku 1942 začaly docházet ke stíhacím jednotkám RAF pravé Spitfiry Mk.IX vycházející z nově budovaných výrobních linek. Produkce dosáhla celkového počtu 5 104 letounů. Spitfiry Mk.IX používaly stejné označení použité výzbroje (křídel) jako u verze Mk.V - B a C. Nový typ křídla - E - nahradil kulomety puškové ráže 7,7 mm novými zbraněmi ráže 12,7 mm také od firmy Browning. Křídlo E mělo tak standardně dva velkorážní kulomety 12,7 mm a spolu se dvěma kanony 20 mm. Letouny F Mk. IX zprvu poháněly motory Merlin 61 o výkonu 1150 kW. Většina strojů však létala s Merliny 63 a 63A s vyšším výkonem. Tyto letouny používaly křídla o klasickém rozpětí 11,23 m nebo zkrácená, tj. o rozpětí 9,93 m. Stejnou škálu rozpětí se používala i u křídla typu E. Spitfiry LF Mk.IX dodávané od roku 1943 poháněl Merlin 66, konstruovaný na optimální výkon v malých letových hladinách. Pro své výborné letové vlastnosti ve výškách pod 10 000 m byly hloubkové Spitfiry používány k útokům na pozemní cíle. K tomuto účelu mohla být pod trup zavěšena puma o hmotnosti 226 kg a u letounů s křídly E existovala možnost přepravovat další dvě pumy. Spitfire HF Mk.IX poháněl motor Merlin 70 o výkonu 1084 kW. Udržení letových i bojových kvalit ve výškách nad 10 000 m předurčilo tento typ jako doprovodnou stíhačku. Z výroby vycházely stroje opatřené křídlem C a E o standardním rozpětí 11,23 m. Spitfire FR Mk.IX (Fighter Reconnaissance - stíhací průzkum) - počátkem roku 1944 bylo upraveno několik Spitfirů HF Mk.IXC také pro potřeby stíhacího průzkumu. Pro tento účel měly letouny v trupu za kabinou horizontálně zabudovanou kameru směřující objektivem vlevo, kolmo na směr letu. Spitfire PR Mk.IX (Photo Reconnaissance) - jen několik málo Spitfirů HF Mk.IX prošlo úpravami ve středisku leteckého průzkumu v Bensonu, kde jim demontovali veškeré zbraně. Za kabinou se ocitly snímací kamery ve vertikální poloze. V létě 1944 se zkoušel také jeden LF Mk.IXB opatřený plováky Folland. Ze zkušeností získaných přestavbou jednoho Spitfiru Mk.VIII na dvoumístnou verzi vzniklo podobnou úpravou také 20 Spitfirů Mk.IX Trainer. Koncem února 1945 prošly devítky poslední velkou úpravou, spočívající ve snížení hřbetu trupu za kabinou na úroveň přídě a zasazení kabiny kapkovitého tvaru. 

Na základě smlouvy o půjčce a pronájmu dodali Britové od poloviny roku 1944 do dubna 1945 celkem 1186 Spitfirů LF Mk.IX a dva výškové so SSSR. Pro školení pilotů sloužila v SSSR vlastní úprava s dvojím řízením, označená podle tamních zvyklostí Mk.IX UTI.

Spitfiry u čs. perutí:

310 peruť:
Supermarine Spitfire Mk. IIA, VB, VC, HF.Mk.VI, LF.Mk. IX, F.Mk.IX,

312 peruť: 
20. října 1941 obdržela první Spitfiry Mk.IIA. Následovaly Spitfire Mk.IIB, Mk. VB, Mk.VC, LF Mk IX C,  LF Mk IX E, HF Mk IX, F Mk. IX a LF.Mk. IXE.

313 peruť:
Vznikla 10. května 1941 jako třetí československá stíhací peruť. Vyzbrojena byla od začátku Spitfiry a to postupně typy Mk. IA, Mk. IIA, Mk. VB, Mk.VC, HF.Mk.VI, LF.Mk.IXC a E, HF.Mk. IX, HF.Mk. VII, F.Mk. IX.

Po válce (1945) bylo zakoupeno do výzbroje čs. letectva 75 ks typu LFMk.IXE a dodatečně v r- 1946 ještě čtyři stroje.
Zpočátku sídlila celá stíhací skupina v Ruzyni. 14. září 1945 se přemístila 310. peruť do Kbel, 312. do Jižních Čech a 313. do Brna.
Při reorganizaci ještě v r.1945 položily tyto tři perutě základy 1., 2., a 3. letecké divize (vždy každá peruť rozdělená do dvou pluků). Nově byly Spitfiry LFMk.IXE označeny jako S-89.
Pět strojů S-89 sloužilo od r. 1947 u bezpečnostního letectva s civilní imatrikulací (OK-BXA, BXC, BXD, BXF a BXL). Ve stejném roce začaly být další stroje přesunovány do LVA v Hradci Králové a dva se dostaly do služby u Leteckého vědeckého ústavu v Praze. V r. 1948 prošly čs. Spitfiry revizemi a úpravami v Kunovicích a byly prodány do Izraele. Nejednalo se o prostý prodej. V Československu v té době proběhl i výcvik izraelských letců a technického personálu. Krátce po prodeji Spitfirů komunistické vedení přestalo Izraeli zbraně dodávat.

Spitfiry do Izraele (na rozdíl od dříve dodaných Avií S-199), měly doletět vlastními silami poté, co jim byly namontovány vnitřní přídavné nádrže. Pod křídly byly zavěšeny dvě další 300 litrové přídavné nádrže. Přelety však od počátku provázely velké potíže, při kterých byly některé letouny ztraceny. Proto se od tohoto způsobu přepravy upustilo a většina Spitfirů byla dopravena železnicí a po moři. Československo prodalo Izraeli celkem 61 Spitfirů, z toho byly 2 neletuschopné (určené na náhradní díly) a 12 náhradních motorů. Do Války o nezávislost stihlo zasáhnout sedmnáct těchto stíhaček.
Spolu s S-199 tak čs. Spitfiry významně ovlivnily vznik státi Izrael ve vypjatém období mezinárodního embarga a vojenských útoků ze sousedních států.
 

- Rozpětí: 11,23 m
- Délka: 9,54 m
- Výška: 3,84 m
- Hmotnost prázdného letounu: 2630 kg
- Vzletová hmotnost: 3450 kg
- Pohonná jednotka: 1x Rolls-Royce Merlin 66
   Max. výkon motoru (v nominální výšce): 1580 hp (1178 kW)
- Maximální rychlost (ve výšce 6400 m): 646 km/h
- Dostup: 12 900 m
- Počáteční stoupavost: 21,0 m/s
- Čas výstupu do výšky 6096 m: 6,40 minuty
- Dolet: 690 km
- Max. dolet (s příd. nádrží): 1580 km

- Dva kanóny ráže 20 mm (120 nábojů na zbraň)
- Čtyři kulomety ráže 7,7 mm (350 nábojů na zbraň)